Když nás něco bolí, většina z nás se vystraší, jako že je něco špatně. Zaujímáme k bolesti rezistentní přístup, odporujeme jí. Považujeme ji za něco nechtěného. Nechceme ji cítit, nechceme ji vidět, nechceme ji ve svém životě. Do určité míry je to normální, byli jsme tak od přírody naprogramováni. Všechny žijící organismy na zemi mají v sobě zakódováno, že se mají bolesti vyhýbat a mají hledat potěšení. Pouze tak jsme v přírodě mohli přežít.
 
 Nicméně co se emocionální bolesti týče, dělá nám to více škody než užitku. Nikdo z nás nechce cítit bolest - protože prostě bolí. A nejenom to - k bolesti přidáváme ještě bolestivější význam, že pokud nás něco bolí, něco je strašně špatně a budeme opuštění, nejsme dostateční, budeme sami nebo jsme něco udělali špatně a je třeba to ihned napravit. Je třeba si však uvědomit, že nic takového to neznamená. Znamená to prostě jen to, že jsme naživu a naše bytost potřebuje něco změnit. Něco volá po naší přítomnosti.
 
 Když pocítíme bolest a raději jí nechceme věnovat pozornost, je to jako rána, která potřebuje naše ošetření, a my místo toho, abychom se na ni podívali, do hloubky ji vyčistili a pak zalepili, tak si jí nechceme ani všimnout ani ji vyčistit. Raději ji rovnou zalepíme a hlavně ať se brzy zahojí a už nás nebolí a neotravuje.
 
 Když naši emocionální bolest nevyléčíme, bude se objevovat znovu a znovu v různých formách, protože potřebuje naše léčení. A pokud ji ani tak nevyslyšíme, odrazí se v našem těle jako nemoc. Zvláště nemoci chronické jsou naprosto přímo spojené s emocionální bolestí a našimi traumaty. Právě proto je dobré začít s jakoukoli bolestí pracovat a komunikovat.

 Naše vědomí není jednotné. Máme v sobě spousty hlasů a pod-osobností. Naše vědomí je fragmentované, rozdělené - aniž bychom to tušili. Při každém traumatu se rozdělilo na minimálně 2 pod-osobnosti. Část silnou, díky které jsme trauma přežili, a část slabou, zranitelnou, která v sobě skrývá strachy, zranění a pochybnosti.
 
 Trauma je jakákoli stresující situace v našem dětství do 7 let, která neměla řešení. Naprosto každý člověk ve svém dětství zažije traumata, která posléze ovlivňují jeho dospělý život a tvoří jeho cestu, osobnost i chování. Například holčička, jejíž rodiče se rozvedli a maminka musela začít pracovat na plný úvazek a skoro s ní nebyla, se cítila být opuštěná, sama, smutná, protože tatínek se odstěhoval a viděla ho jen jednou za čas a maminka už s ní doma tolik nebyla a nemohla se jí věnovat. Tato situace holčičku velmi zasáhla, cítila se být naprosto opuštěná, stýskalo se jí po rodičích a potřebovala je. S danou situací se ale nevypořádala, jak měla, nemohla, nevěděla jak. Své pocity proto potlačila a identifikovala se pouze s tou svou částí, která si sama uvaří, udělá domácí úkoly, umyje se, obleče se a vše zvládne sama. S touto částí se holčička naprosto identifikuje a v dospělosti ji budou všichni považovat za extrémně samostatnou - ale uvnitř sebe skrývá i tu svou nevědomou část, která touží a potřebuje péči a pozornost.
 
 Každý z nás má v sobě mnoho takových částí sebe sama. Za všemi těmito částmi je naše já, naše ego, které je sloučením všech těchto částí. Za účelem léčení našich bolestí a strachů si můžeme představit, že je v nás naše já, které v sobě obsahuje všechny naše bolesti a traumata - naše BOLAVÉ JÁ. S tímto já nechce mít žádná z částí nic společného, protože jak už jsme zmínili výše, všichni se snažíme od bolesti utíkat a považujeme ji za hrozbu, považujeme ji za toho, kdo nás zraňuje.
 
 Pravdou ale je, že naše bolavé já není tím, kdo nás zraňuje. Je tím, kdo volá po naší pomoci a pozornosti - jako plačící dítě. 

 Musíme si proto uvědomit, že nastal čas být bezpodmínečně přítomní s naší bolestí, abychom ji mohli vyléčit. Je tu však jedno riziko. Nesmíme zaujímat tento přístup za tím účelem, aby bolest odešla, protože je možné, že se budeme snažit proces uspíšit. Je to jako bychom plačícímu dítěti říkali: "Podívej, vím, že chceš, abych byla s tebou, ale nijak zvlášť mě to nebaví a nechci s tebou být. Ale i tak tu s tebou budu bezpodmínečně, abys přestala plakat a já se mohla vrátit opět k tomu cítit se dobře."
 
 Často se také dostáváme do vztahů, kdy si přejeme, aby nás ten druhý zachránil od naší bolesti. A když k tomu nedojde a dojde ke konfliktu, cítíme se být zrazení, jakože nás v tom ten druhý nechává a nic s tím nedělá. Zodpovědnost je ale samozřejmě na nás. Často se to stává lidem, kteří zažili trauma, při kterém někdo přihlížel jejich utrpení a nevykonal žádnou akci, kterou dítě potřebovalo. A tak přitahují tyto situace a opět se snaží toto trauma vyléčit.
 
 Nastal čas začít čelit své bolesti, začít o ni pečovat, vyslechnout ji a zaujmout k ní úplně jiný přístup. A to na každodenní bázi.
 

 Jak tedy můžeme pomoci našemu bolavému já, naší bolesti? Musíme si uvědomit, že jakmile pocítíme bolest v rámci nějaké situace, něco nás rozruší, vystresuje, rozesmutní, něco se nás dotkne... Tak jsme se dotkli našeho bolavého já. V daný okamžik by bylo dobré si ho zvědomit, jeho celou osobnost, a dát mu naši přítomnost. Snažit se ho cítit. Cítit jeho pocity, potřeby, touhy. Zavřeme oči a snažme se s ním komunikovat, cítit ho a pomoci mu. Navažme s ním kontakt a lepší vztah, než jaký s ním do teď máme. Blízký vztah, ve kterém mu vyjádříme a budeme pravidelně vyjadřovat, že nám na něm záleží a jsme připravení mu naslouchat, pomoci mu a udělat, co si přeje a žádá.
 
 Jakmile se dozvíme, jaké jsou jeho potřeby, naplňme mu je - a naplňujme je každý den. Pokud nějaká z našich částí bude mít problém s tím tyto potřeby naplnit, snažme se najít takové řešení, které bude vyhovovat všem částem v nás. Už ale nezanedbávejme naše bolavé já. Od teď mu naslouchejme a pečujme o něj. Dedikujme náš čas a energii tomu uspokojit jeho potřeby. Hledejte takové řešení, které se bude líbit všem hlasům uvnitř vás. Ve své každodenní meditaci travte čas se svým bolavým já, ptejte se ho, jak se má, co mu chybí, jak se cítí, co potřebuje... A dejte mu to.
 
 Je možné, že vaše bolavé já bude chtít, abyste zastavili proud negativních myšlenek, které k němu asociativně přicházejí. Abychom tak učinili, musíme začít praktikovat meditaci všímavosti, při které budeme všechny naše myšlenky pozorovat tak, jak k nám přicházejí. Abychom se neoctli ve spirále stále negativnějších a bolestivějších myšlenek, musíme zhluboka dýchat a od každé myšlenky, která přijde, poodstoupit a řeknout si "Aha, právě teď jsem si myslel/a toto." Můžete je dávat do kategorií "pozitivní", "negativní", apod., nebo si myšlenku říct nahlas, to vám jistě pomůže.  Některé myšlenky se nám budou vracet, některé prostě vymizí. Nedělejme tak však za účelem odpojení, ale spíše za účelem péče o naše bolavé já. Protože myšlenky, které k nám přicházejí a které nás napadají, často ani nejsou naše. Jen tak si poletují v energetickém poli a zákon přitažlivosti k nám donáší další a další. Proto se snažme tuto gravitaci přerušit, aby se našemu bolavému já ulevilo. Zásadní ale je nedělat to proto, abychom se bolesti vyhnuli, ale abychom o ni pečovali a nepřidávali jí.

 Když přijde bolest do našeho života, nestalo se nic špatného, vy nejste špatní a ani se nic nepokazilo. Naopak, je to pouze kontrast, který je potřebný k tomu, abychom se mohli posunout dál. Stejně tak jako bychom neznali bílou bez černé, neznali bychom radost bez bolesti. Z bolesti se stává utrpení, pokud na ni nereagujeme naší přítomností nebo pokud k ní přidáme nějaký bolestivý význam. Bolest jako taková je však pouhým signálem, zvonečkem, který volá po naší pozornosti, abychom se ponořili hluboko do sebe a začali čelit svým strachům.
 
 Bolest je naším učitelem. Pokud se bolest stala součástí našeho života a je chronická, musíme se sami sebe zeptat: "Co špatného by se stalo, kdybych si sedl/a se svou bolestí a úplně povolil/a, úplně se jí otevřel/a? Místo toto abych se snažil/a, aby zmizela? Co by bylo potřeba nebo co by se muselo stát, abych úplně povolil/a a cítila svou bolest? Co špatného by se stalo, kdyby bolest skutečně zmizela a navždy?" Tím identifikujeme co nás k naší bolesti lepí nebo naopak proč jí odporujeme.
 
 Byli jsme naprogramování naší společností k tomu necítit a bolesti se vyhýbat. Myslet si, že bolest je něco strašně špatného. Tak to ale není. Přišel čas polevit a najít v sobě skutečnou pravdu. Najít v sobě odpověď na to, proč bolest cítíte a jaké poselství vám chce předat.
 

Odkryjte, co je za vaší bolestí

Pokud stále pátráte a rádi byste zjistili, co se za vaší bolestí skrývá a pročistili své strachy do větší hloubky, doporučuji vám vyzkoušet léčivý výklad karet se mnou. Výklad karet vám ukáže, na čem máte pracovat. Vyzobrazí, co nevidíte, a pomůže vám si zvědomit, co si zvědomit máte.
 
 Výklad karet s léčitelkou Nuataa Sonáya vám ukáže směr na vaší cestě. Je to hluboká terapie, která propojuje a využívá sílu spirituality, psychologie, filozofie a energetického léčení.
 
 Je to jedinečná léčivá kombinace, která vám pomůže otevřít oči a navrátit se zpět ke své esenci.